Před školou kvetly v jedné zahradě kytky a druhá sloužila jako školní políčko k pěstování zeleniny,
k jakýmsi zemědělským pokusům. Louky kolem školy s naprostou samozřejmostí uhrabávali žáci s učitelkami v rámci ručních prací (a to pod heslem, že práce šlechtí člověka) louky sklízeli sousedé pro hospodářská zvířata.
Školní výlety - vyvrcholení školního roku, jakási tečka za 10 měsíci práce. Vybírám jen tak namátkou - Praha, Adršpach, Krkonoše, Frýdlant, Babiččino údolí, Máchovo jezero, Bezděz...
Zajímavostí jistě je i období kolem výstavby silnice. V té době navštěvovalo naši školu až 24 romských dětí. Neobvyklá situace pro ředitele Mikeše nastala hned po nástupu do zaměstnání - řada
jeho žáků neuměla česky. Nezbývalo nic jiného než je naučit novou řeč.
Končím pomalu vyprávění o "Mikešovské éře" a vybavuji si rysy jeho práce - náročný
k sobě, nám podřízeným, k dětem. Hlavní cíl práce bylo UČIT a NAUČIT. Nikdy - a to slovo zdůrazňuji - nikdy se nehrálo na laciné efekty, na matoucí pozlátka.
Práci na malotřídce do detailu rozuměl a nás začátečnice vedl tak, jak byl sám zvyklý - pracovat poctivě a zodpovědně.
Škola měla jasný řád a systém, každou akci s námi do detailu prohovořil, sám měl vše dopředu promyšlené. Naučil nás, že malotřídka má
svá specifika, že veškerá činnost musí být na takhle malé škole jednotná.
PROČ TO VŠECHNO POVÍDÁNÍ?
Vám starším jsem chtěla dát možnost zavzpomínat a Vám mladším trochu přiblížit kolik práce bylo ve škole uděláno.
|
